Co je tak těžkého na snížení emisí?

Reka Sulyok

• Důsledné dekarbonizace lze dosáhnout pouze výrazným snížením poptávky a revizí sortimentu těžkého průmyslu.  
• Energeticky náročná průmyslová odvětví si jsou dobře vědoma svých uhlíkových rizik, ale účinné strategie zmírňování a přizpůsobování jsou stále ještě v nedohlednu.  
• Kromě účinných tržních pobídek mohou komercializaci nových technologií podpořit programy sponzorované vládou.  
• Politiky mohou významně přispět k posílení materiálové účinnosti, snížit investiční rizika a vytvořit nové segmenty trhu pro ekologičtější výrobky. 
  

Emise těžkého průmyslu jsou považovány za obtížně redukovatelné. Nejenže jsou energeticky náročné, ale výroba oceli, cementu a chemikálií take přináší velké emise uhlíku z výrobních procesů. Přitom nemůžeme říci, že by problém uhlíku nebyl odhalen až nyní: rizika plynoucí z obrovské uhlíkové stopy mají vedoucí představitelé průmyslu na paměti již od 90. let. Tato rizika je však dostihla až v nedávné době. Jednoduše řečeno: neexistovaly pobídky ke změně.  

Vnímání nečinnosti v oblasti klimatu ze strany veřejnosti se měnilo poměrně pomalu. Faktory ESG (Environmental-Social-Governance) se objevily jako nejdůležitější nový trend, který změnil způsob, jakým nahlížíme na ekonomickou činnost a jak ji hodnotíme; Investoři, kteří se dívají nejen na aspekt ziskovosti, nyní vyhledávají více informací zaměřených do budoucnosti, než kolik jich odhalují zveřejňované finanční informace. Udržitelnost a dopady ESG se zohledňují při rozhodování a mohou rozhodnout o uzavření nových obchodů nebo je zničit.  

Proč je tak těžké je omezit? 

Tváří v tvář přísnějšímu přístupu investorů vidíme, že těžký průmysl nemůže zůstat bez odezvy. Je však pochopitelné, proč je jeho reakční doba delší než u jiných výrobních odvětví. Jednak trhy s ekologičtějšími výrobky byly prakticky nulové. Úzký segment stavebnictví, který je šetrný ke klimatu, je stále v počáteční fázi. A produktové prostředí chemického sektoru je natolik roztříštěné, že je ještě obtížnější přijít se smysluplnými ekologickými návrhy. Chybí konkurenceschopné zelené trhy, komerčně životaschopné možnosti dekarbonizace sortimentu výrobků jsou mizivé. 

Další klíčová obtíž souvisí s cenou uhlíku. Trhy nezohledňují negativní externality emisí. Těžký průmysl těží ze štědrých povolenek, takže může fungovat na stejné úrovni nákladů a udržovat nižší ceny svých výrobků. Například cement je relativně levný, a proto se hojně používá ve stavebnictví. Jednoduše při současné úrovni cen neexistuje ekonomický důvod k tomu, aby se upustilo od používání betonu a hledaly se udržitelnější náhražky. A zvýšená poptávka po cementu ponechává emise na vysoké úrovni. Nemůžeme jen čekat, až se tlak na cenu uhlíku začne zvyšovat a vyřeší problém s uhlíkem, ale potřebujeme společné úsilí k odstranění překážek bránících změně. 

Jak dál?  

Široká shoda týkající se těžko omezitelných odvětví panuje v tom, že jejich dekarbonizace vyžaduje jak poptávkové, tak nabídkové síly. Potřebujeme výrazné snížení poptávky, stejně jako efektivní využívání materiálů, úsilí o recyklaci a zavádění nových technologií na straně nabídky.  

Samotná materiálová účinnost ve stavebnictví může být velmi důležitá. Mezinárodní energetická agentura [IEA] zjistila, že zhruba 24% snížení spotřeby oceli a 15% snížení spotřeby cementu oproti jejich referenčnímu technologickému scénáři by pomohlo dosáhnout pařížských cílů 1,5C, což naznačuje, že síly na straně poptávky mohou významně přispět k dosažení klimatických cílů.  

Úpravy na straně nabídky, ačkoli jsou velmi potřebné, jsou zatím v nedohlednu, přestože studie proveditelnosti dekarbonizace poukazují na snadněji dosažitelné cíle. Dobrým příkladem jsou ocelové nosníky používané ve stavebnictví. Nosníky se obvykle dodávají v jedné velikosti, avšak existuje dostatek důkazů, že ve vyšších budovách mohou menší nosníky vydržet namáhání, protože výška budovy je nepřímo úměrná požadované velikosti nosníku. Flexibilita nabídky ocelových nosníků by mohla snížit množství potřebného materiálu a vést k výraznému snížení uhlíkové stopy. Totéž platí pro beton použitý v budovách. Diferencovanější nabídka výrobků by mohla vést k významnému snížení emisí, protože v různých částech konstrukce by se mohl používat beton různých tříd.  

Světoví politici se dočkali radostných zpráv. Rozsáhlé programy veřejného sektoru, jako je program EU pro ocel s velmi nízkými emisemi uhlíku (EU Ultra Low Carbon Steel program), označovaný také jako UCLOS (pokračuje v něm konsorcium vedené společností ArcelorMittal), a švédský vodíkový projekt HYBRIT poskytly přesvědčivé důkazy o tom, že projekty veřejného financování mohou přinést pilotní nové technologie a poskytnout více než jen malé pobídnutí ke snížení emisí.  

Názor, že úsilí o dekarbonizaci je nejlépe řízeno politikou vytvářející pobídky, má své opodstatnění. Od snah o vytvoření trhu až po smlouvy o rozdílech v emisích uhlíku (carbon contract for difference) existují nové inovativní politiky, které vytvářejí příležitosti pro těžký průmysl, aby se posílil a nedošlo k náhlému utlumení výroby náročné na emise uhlíku.  

Náš projekt na podporu zapojení veřejné politiky do dekarbonizace průmyslu si klade za cíl řešit nejnaléhavější otázky, kterým tvůrci politik čelí:  

– Jak věrohodně ukotvit očekávání průmyslu, pokud jde o dekarbonizaci? 

– Jak podpořit partnerství veřejného a soukromého sektoru v oblasti vývoje a výzkumu? 

– Co dělat s roztříštěností informací mezi klíčovými aktéry a rozhodovacími orgány v soukromém sektoru?  

– Jaká je minimální úroveň regulace a nových norem pro podporu trhů s ekologickými výrobky?